Oxid Kiwičelý aneb Kw2O7 !

Reklamy v televizi ...

8. února 2012 v 20:45 | Kiwi |  Názory a zamyšlení
Trošku obyčejné téma, leč stále aktuální... Bohužel. Snad nejvíc mi vadí ty reklamy, co mají vymývat mozky dětem. Samé rolničkové načinčané hudbičičky, hopsající zvířátka, přitroublí hlasatelé, napodobující dětský hlas, nebo barevné trdlující nápisy JUNIOR na lécích. Zrovna před chvílí jsem zahlédla reklamu na jakýsi Vibovit. Novinky, pastilky ve tvaru medvídků! Já jako malé dítě bych měla silnou averzi jíst cokoli, co připomíná medvídka(nebo vůbec jakékoli roztomilé zvířátko), i kdyby k tomu hrála hudba. Jenže děti se na to chytí. Slyší debilní hudbu, bude jim to připadat vtipné. Vidí barvičky, tak je to naláká, nevědí, kam se dřív podívat. Jsou tam zvířátka, jejich nejlepší kamarádi(to ovšem ještě nevědí, že je budou muset sníst).

Někdy, když televizáci nemají žádnou výplň do protstoru mezi programy, klidně tam narvou stejnou reklamu třikrát. A všechno tam musí svítit a pulzovat, nejlíp ty nápisy typu UŠETŘETE nebo ZDARMA. To sice vypadá lákavě, ovšem jen do té doby, než uvidíte to smetí na kraji obrazovky. Ano, drobné písmo. Tak se pak nakonec dozvíte, že jogurt Activia vám bude fungovat tak, jak slibují, jen v případě, že připojíte zdravou stravu(takže potom už ten jogurt ani nebudete potřebovat), nebo že ta nabídka, která vás čapla pod krkem a odmítla pustit, platí pouze pro zákazníky s premium účtem, a ještě v omezeném čase.

Schválně jsem strejdovi Googlovi dala přelouskat heslo "původ slova reklama" . A podívejte, co mi vyplivl: "...Původ slova reklama je v latinském reklamare (opakovaně křičet).To přesně označuje podobu prvních reklam, kdy trhovci hlasitě nabízeli a vychvalovali své zboží..."
Tak to vidíte. Opakovaně křičet. Vychvalovali zboží. To se děje dodnes. Reklamy na nás doslova křičí ze všech stran, vnucují nám svoje produkty a služby, které vychvalují až do nebes, jen aby trumfly konkurenci. Všichni přece dobře víme, že ta Activia by určitě ráda při porovnávání účinků dala do levého sloupečku název nějakého konkurenčního jogurtu, než jen "běžný jogurt". Ale neudělá to, protože ví(vlastně ne ví, ale vědí, proč vinit ten jogurt), že by si o nich všichni mysleli, že ostatní chtějí shodit a ebe vyzdvihnout. Tak by se stali neoblíbenými. Přitom porovnávat se už dnes smí, ale nikdo se neodváží. Všichni ovšem víme, jak to je...
 

1. 2. 2012

2. února 2012 v 18:53 | Kiwi |  Něco ze života
Včera jsem byla u zubaře... -.- Zubaře nesnáším, už jenom proto, že tam člověk musí půl hodiny čekat, potom mu akorát strčí do pusy nějaké hadičky, zrcátko, a je to hotovo. Aspoň u mojeho posledního zubaře to tak bylo, že v čekárně bylo nacpáno hrozně moc lidí. No nicméně mám teď zubaře nového, na Fügnerce v domě Lipová. Je to i docela nový dům, tak jsem si říkala, že snad ten zubař bude mladý, nevím proč. :D No ale mladý vážně byl. :D

Tak tedy když jsem tam byla včera, nikdo tam nebyl. Čekalo se přímo na chodbě před ordinací. Byla to taková užší chodbička. Naproti na stěně byla televize, běžely tam zprávy nebo tak něco. Potom proti mně byl na zdi obraz, takové barevné obličeje nahňácané jeden na druhý(že tohle slovo používám je ironií, jak se dočtete za chvíli). Vedle mě byl takový ten barel s vodou, jak zmáčknete páčku a teče buď horká nebo studená, kelímky u toho mají. Posadila jsem se na židli, a začala si číst. Byla jsem tam s mamkou, která šla přede mnou, protože má zkaženější zuby než já, tak by byla vyšší pravděpodobnost, že by jí něco vrtali. :D Hned jak zašla dovnitř, tak přišla paní s dcerkou. Blonďatá holčička, asi pět nebo šest let, s copánky a v černých šusťácích. Okamžitě se začala producírovat po chodbě, načež se zastavila u nástěnky. Tam byly takové ty fotky před a po, přičemž na prvních fotkách bývaly nechutné zkrvavené zuby z paradentózou. Ta holčička na to začala ukazovat, ksichtit se a dělat "fůůůj!" Stěží jsem se mohla sustředit na čtení. Mamka byla pořád ještě v ordinaci. Potom přešla holčička k tomu obrazu s obličeji a začala ukazovat: "Támhleta jseš ty," řekla k mamince. "Já jsem tadyhleta. A Zuzka je... tamta s těma červenejma!" Myslela patrně červené vlasy. Celé to vykřikovala a ještě u toho šišlala, takže si dovedete představit, jak to znělo. Občas jsem k nim zahlížela, pořád mě to rušilo od čtení. Holka se pak začal po mámě plazit a pak řekla: "Tam to bylo nahňácaný!" Slovo "nahňácaný" vyslovila tak, že až přehnaně artikulovala, aby si mohla užít zvuk toho slůvka. Super. -.-

Pak dala holka chvíli pokoj, ale měla jsem si myslet, že zase něco přijde. Vyvalila na mě oči, jako by mě teprve teď zaregistrovala, načež na mě namířila prstem a zašišlala: "A kdo je tamta holka?" Zašišlala to na celou chodbu. Maminka naštěstí měla tolik rozumu, že rychle dcerce strhla ruku dolů a rozzlobeně šeptala, že jsem nějaká slečna, co čeká na prohlídku, a že je neslušné na někoho ukazovat prstem. Aspoň že se stará. Maminka po chvíli odešla na WC, to už jsem si myslela, že holka bude provokovat, to už bych jí vážně něco řekla. Ale kupodivu jenom seděla, žmoulala máminu kabelku a zahlížela na mě. Tak drzá, aby mluvila, zas nebyla. Je vidět, že aspoň někde budím respekt. :D Posledním výstupem bylo, když se mamina zase vrátila z toalety(to už slečince asi zase otrnulo), že si holka stoupla doprostřed chodby, rozkročila nohy a prsty si dala za hlavu jako rohy. Ještě se kousla do spodního rtu, takže jí byly vidět zuby. Takhle stála a já z ní měla prdel. :D Na máminu otázku, co je, řekla: "Kuálíšek." Pak se konečně vrátila moje mamka, takže já byla vysvobozena. Zase jsem si oživila, jak chutnají gumové rukavice, a potom jsme šly domů. Vehementně jsem si mamce postěžovala, mamka to omluvila slovy: "Nojo, vždyť je ještě malá." Malá? Já v tomhle věku jsem sice kecala o všem možném, ale nikdy ne tak, že by to slyšeli všichni v okruhu pěti metrů, a ani jsem neměla potřebu se producírovat před lidmi, ani na ně ukazovat prstem. Ta dnešní mládež, je čím dál drzejší... :D

Pět nejzoufalejších chvílí mého života...

31. ledna 2012 v 20:35 | Kiwi |  Názory a zamyšlení
No dobře, bude to spíš pět nejzoufalejších chvílí, na jeké si Kiwi zrovna vzpomněla, protože má kvečeru vygumovanou hlavu a moc se jí nechce myslet. Nečekejte nic světoborného, jen takové nesmělé zamyšleníčko...

1) Když vidím člověka, kterého mám ráda, jak mě ignoruje - V takových chvílích se mi chce buď brečet nebo řvát vzteky. Nikdy totiž nevím, co jsem mu, sakra, zase udělala, že si mě nevšímá. Nevím, jestli jsem ho nějakým způsobem rozčílila, otrávila nebo omrzela. Ještě lepší je, když to dělá s vědomím, že mě chce nas**t... Nebo spíš vyprovokovat, abych přilezla po kolenou a prosila, ať se se mnou zase začne bavit. Měla bych ho pak poslat do pr**le... Jenomže to bych neudělala. Btw, jedná se tu o několik různých lidí, být nějaký člověk tak hrozný, že by měl všechny tyhle vlastnosti, už bych to s ním dávno skoncovala. ;-)

2) Když mě rodiče nechápou - Zdá se to být malicherný problém, ale je to tak. V tu chvíli bývám obvykle zoufalá, naštvaná, připadám si jako nejnepochopenější člověk na světě. Protože když mě nechápou vlastní rodiče, kdo potom? Obvykle to bývá tehdy, když přijdu s nějakým svým "puberťáckým" problémem(který mi ale v mém věku přijde hrozně velký, že) a chci ho řešit. Rodiče mluví tím tónem, který zní jako "jasně, chápu tě, jenom se mi svěř" , ale většinou se pod tím jen skrývá "jsi ještě malá hloupá holka, tvoje problémy bych chtěla mít" . Ano, to je taky jeden z mých nejzoufalejších okamžiků.

3) Když chci pomoci, ale bojím se - Tohle je nejspíš moje chyba. Mám si dodat odvahy a odhodlat se. Ale... prostě nedokážu přijít za svým nejlepším kámošem(který se mi taky docela dost líbí, jinak by nebyl důvod se bát), který má trojku z angličtiny, a vidím, jak je z toho nešťastný, a jen tak mu nabídnout doučování. Možná by to přijal, ale vzhledem k tomu, že já mám z angličtiny většinou dobré známky, myslím, že bych vypadala jako snobka, která jasně naznačuje, jak on je hrozně hloupý. To bude mnou. Za vším vidím něco postranního.

4) Těsně před... - Doplťe si, co chcete. Před úrazem, před odmítnutím, před posměchem. Člověk už potom má jen takové pocity "vím, že se to stane, ale nedokážu tomu zabránit" . Tak jenom čekáte na tu bolest. Takže čekáte, až se tak strašně praštíte do hlavy, že vám to vyrazí dech a bude pro vás muset přijet sanitka, čekáte, až vaše kýžená nejlepší kamarádka se svraštělým obočím oznámí, že opět nemůže jít s vámi do bazénu, čekáte, až se skupina postávající před šatnami začne smát, kdykoliv půjdete kolem ruku v ruce se svým klukem. To je taky zoufalství.

5) Při písemce ve škole - Tam je toho víc. Například, když v hloubi duše víte, že jste se právě tohle nejvíc snažili nabiflovat si do hlavy, ale zrovna teď si za nic na světě nemůžete vzpomenout. Nebo když při matematice víte, že můžete používat kalkulačku, ale nemáte ji, mobil použít nesmíte, a vaše pedantská sousedka kdykoliv, když na ni promluvíte, udělá pšššt. A nebo při češtině, když píšete diktát, a vám dopíše propiska zrovna v ten moment, kdy kantor stojí se založenýma rokuama za vámi, a každý, kdo promluví, musí odevzdat písemku a odejít s pětkou.
 


Píšu - rozcestník

31. ledna 2012 v 20:12 | Kiwi |  Píšu
Když mám chuť psát něco, co si vymyslím...

Přemýšlím o životě a většinou ho kritizuju...

Zítra zase do školy aneb Ehe...

29. ledna 2012 v 22:11 | Kiwi |  Něco ze života
Já jsem tvor nenormální. Čili se do školy těším. Ale bez některých těch každodenních detailů tam bych to přežívala ještě lépe.

Přežila bych to bez Gábiny, která musí vždycky všechno vědět, u všeho být a ještě u toho mít největší pohodlí. Jasně, vůbec nevadí, že se Honza líbí Martině, jenom se o něj hezky opři, aby všichni viděli, jak jste úžasný kamarádi... Ještě nejlíp, pokud na nás budeš dvě hodiny v kuse dejchat kávový odér, to budeme teprve štěstím bez sebe!
Přežiju to kliďánko i bez Dana, respektive bez jeho "frajerské" rozepnuté bundy, pod kerou má jen tričko, i bez těch jeho neustálých keců na adresu holek, jenom kvůli hádce před ix lety. Pokud Gábině za zády říkáš Špek, pak ani nechci vědět, jak s Honzou říkáte mně...
Přežiju to i bez Marie a Nely, které musí pořád všude chodit spolu, a jakmile se k nim jenom přiblížím, Nela hned Marii táhne pryč. A když na Nelu promluvím, hrbí se a kuňká, jako by se jí děla nějaká strašná křivda...
Dokázala bych to přežít i bez Klárčiných vykecávek o líčení, líčení a zase líčení! Někdy se o tom bavím docela ráda, ale poslouchat to každý den?
Přežiju to dokonce i bez sexýýý Martiny, která i v zimě hodné města Novosibirsk nosí rozpustilé plizované sukénky, k tomu silonky, které na ní praskají ve švech, a ještě předpotopní košili s umělecky utrhanými rukávy, to celé přepásané masivním hustodémonsky kutopřísným koženým páskem... A taky bez jejích neustálých pohledů typu "vrr, mňau!"
Přežiju to hrozně ráda bez Jirky, který se zase začal chovat jako naprostý dement, hraje si na cikána a všem nám bere věci. Ještě jsem to jakž takž rozdýchávala, ale když mi minulý čtvrtek sebral inhalátor, myslela jsem, že ho vážně zabiju!
Ale asi bych to nepřežila bez Dominika, vlastně jenom kvůli němu se snažím celé pololetí nechybět. Asi jsem blázen, vážně už nevím...

Asi vám došlo, že jména v tomhle článku jsou vymyšlená. Jsem moc velký srab na to, abych tady psala skutečná jména... Nevím, ale mám pocit, že tu na to dřív nebo později přijdou. Oni jsou schopni soudit se i kvůli něčemu, co se odehrálo před rokem, tak si nedovedu představit, co by s nimi udělal článek, napsaný v afektu, který přišel na svět před několika dny? Jsem asi jedna z mála, kdo to dělá, většinou vidím, že lidi napíšou jen počáteční písmeno. To jsem taky dělala, ale to bylo už dávno. Teď radši budu dělat tyhle pracné zastírací manévry. Pro jistotu.

Marná snaha...

29. ledna 2012 v 18:51 | Kiwi |  Něco ze života
Dneska mě jedna věc vážně dostala. Odpoledne jsme s mamkou seděly na gauči. Já jsem tam měla nějakej termix, nebo něco takovýho. Přišel hned pes a koukal na mě, furt se olizoval, a ještě byl zrovna po jídle, takže mi tam smrděl pod nos. Tak jsem ho okřikla, ať jde pryč a že mu nic nedám. Tak samozřejmě se za chvíli vrátil zas. Mamka nás chvíli pozorovala, ale když jsem už odkládala prázdný kelímek na stůl, tak ho vzala a že to dá vylízat psovi. Chtěla jsem jí to vzít, ať mu to nedává, protože byl po jídle a ještě psi ani čokoládu nesmějí. Mamce to ale bylo jedno, takže pes dostal, co chtěl. Řekla jsem trochu naštvaně mamce, že tímto přístupem toho psa akorát rozmazlí, a že bude pes tlustý. Na to mamka úplně nevinně: "Ale to není rozmazlování, to je láska!" Zůstala jsem tam na ni úplně koukat. Copak to nechápe, že takto toho psa akorát naučí na dobrůtky? On žebrá už tak, ale není důvod ho tomu ještě přiučovat a vlastně mu tak dávat najevo, že to dělá správně. A vážně jí nedošlo, že takhle nebude dlouho trvat, a pes si začne klidně brát sám jídlo třeba ze stolu? A potom si to bude ještě hlídat a pokud se k němu přiblížíme, tak bude vrčet, protože takhle to s těmi psy prostě je. Ti nejhorší a nejrozmazlenější už nejsou líný ani kousnout.

Stejně nechápu, co má láska co společnýho s tím, že psovi dám kus žvance. Jasně, možná ke mně potom bude radostně přibíhat, když budě vědět, že ho krmím, ale kdyby někdo svého psa mlátil, ale stejně mu dával najíst, myslíte, že by ho pes měl rád? To sotva... S naším psem se často mazlím, ale někdy jsem trochu tvrdší a nechtíc mu třeba zmáčknu ucho, tak on se ožene. A maminka se mě hned samozřejmě ptá, co mu dělám, a ať ho prý nechám. Ale když psovi není dobře a dělá chudinku, to hned máma na něj "Tebe si nikdo nevšímá, viď, nikdo se s tebou nepomazlí." Stejně mě úplně nejvíc odrovnalo, když mamka prohlásila, že ona mi taky celé dopoledne nosila jídlo k posteli. Prokristapána, to je přece něco úplně jiného! Nemůžu člověka srovnávat se psem, vždyť lidi můžou jíst daleko rozmanitější věci než psi, nehledě na to, že jsem nemocná, tak jsm dopoledne zůstala v posteli! No nicméně mamka si opět prosadila svou, ale steně než bychom to dořešily, pes by to nadvakrát sežral i s kelímkem. Jenom bych byla ráda, kdyby si mamka uvědomila, že tohle rozmazlování je. Projev lásky je pomazlení nebo že si se psem hraju, ne že mu strčím jídlo.

Vůbec s rodiči se teď často hádáme. Včera jsme například byli u babičky. Tam se někdy dostanu docela do nálady, tak vykládám rodinné příhody. Rodiče se akorát usmívají, ale většinou když potom přijdeme do auta, tak začnou s tím, že nemusím říkat u babičky všechno, že ji to stejně nezajímá, a že bych si měla něco nechat pro sebe. No jo, ale když se teda snažím rodičům zavděčit a radši si vezmu nějakou knížku, hned je to samé "Prosím tě nečti si, jsme na návštěvě." Na návštěvě si podle rodičů má člověk povídat, ale rodiče stejně většinu času mluví o nějakých příbuzných z padesátého kolena, které matně znám akorát jménem a nikdy jsem je neviděla, babička zase s oblibou mluví o bylinkách a homeopatice. Jak se mám prosím vás do takovýchhle hovorů zapojit, to mi tedy řekněte. Takže místo čtení, které mě aspoň zabaví, mám radši sedět a čučet, abych nevypadala nezdvořile. Bezva...

Včera hodně pozdě večer jsem se chtěla podívat na nějaké filmy online na kinotipu. Tam jsem se dočetla, že tam FBI udělala něco... už nevím. No prostě skoro žádné filmy se tam nezobrazovaly. Fakt úžasné. Na youtubu už je taky velký hovno, filmy, co tam byly, už tam skoro nejsou. Hlavně že tam nechávají takové trapárny jako Hanču Montanču nebo Jonasovce, to fakt potřebujeme. Na notebooku mám pomalý internet, takže tam nemůžu stahovat filmy. To už je skoro jediný způsob, jak přijít zdarma k filmům. A myslím, že brzy už nepůjde ani to. Takže si budu muset co nejrychleji stáhnout svoje oblíbené filmy, aby to nedošlo tam, co jsme to měli doma dřív, než jsme objevili uložto - budu asi muset chodit do videopůjčovny. Jen to ne...

Nový začátek...

27. ledna 2012 v 21:30 | Kiwi |  Oznámení
Možná někdo z vás už ví, že jsem tenhle blog dřív obývala. Ano, jsem ta samá osoba jako předtím. Už ani nevím, jak je to dlouho. Doufám, že rok to ještě není. Tak dlouho bez blogování bych nevydržela. I když... abych byla upřímná, nebyla jsem bez blogování. Mezitím jsem si samozřejmě zas a zas zkoušela založit nové blogy, jeden zaměřený na tohle, druhý na támhleto(většinou to bylo kreslení). Teď, když je "po boji"(ano, po boji), odhodlala jsem se znovu vystrčit rohy a zkusit to opět na tomto blogu, který mi vydržel nejdéle ze všech, co jsem kdy měla. Snad právě proto se k němu vracím, a také proto, že jedna moje velmi dobrá blogová kamarádka si mne pamatuje pod touhle přezdívkou a s tímhle blogem. A taky mi to tu chybělo.
A proč jsem vlastně předtím skončila? Kvůli jedné předchozí hádce jsem pak byla přívrženci "druhé strany" pořád osočovaná, že kopíruju tohle a tamto. Soudili se se mnou i o PÍSMO, prokristapána, přitom to jsem měla dřív než protivník, to je ovšem nezajímalo. Teď už snad bude konečně klid. A kdyby snad ne, tak zbaběle neuteču jako tehdy, ale budu to řešit a budu se stavět za svůj názor. Mám na něj právo. :-)
Oxid Kiwičelý

Pravidla blogu

27. ledna 2012 v 21:15 | Kiwi |  Oznámení
Můj blog, můj hrad, moje pravidla. Váš blog má taky určitě nějaká pravidla. A určitě taky chcete, aby se jimi lidi řídili. Takže já jdu na to...

1)NEKOPÍRUJ, CO NENÍ TVÉ
To je jasné. Prostě si chci svoji tvorbu udržet na svém blogu. Tak prosím nekopírujte, ani se zdrojem. Blogovat jde i bez kopírování, vážně.

2)NEHRAJ SI NA ADMINA, KDYŽ JÍM NEJSI
To mě taky dokáže skvěle vytočit, když na blog přijde někdo, kdo začne hlídat komentáře u článků, odpovídat na ně a ještě být drzý, docela jako by byl admin blogu. Takovéhle egoisty z duše nesnáším.

3)NEPIŠ DO KOMENTÁŘŮ BLBOSTI
Každý máme samozřejmě jiné představy o tom, co je to blbost, ale já mám na mysli vyloženě očividné blbosti typu "hdfffmj" nebo "gfvhgfvg" a jiné pitominky. Chcete-li si otestovat, jak se píšou komentáře, jděte si s tím někam jinam, prosím.

4)NEPIŠ REKLAMY
Žádnou trapnou rubriku na reklamy tady dělat nebudu, protože stejně vím, že adverteři by ji stejně ignorovali. Proč se namáhat, že. Takže tady se reklamy prostě zakazují. Jak tu nějaká bude, mažu, půjde-li o anketu, z trucu hlasuji pro někoho jiného. Takhle na mě teda ne! :D

To je tak snad všechno, co mi opravdu zásadně vadí. Sprostě mluvit můžete, však taky nejsem žádný svatoušek. Kdo pravidla bude dodržovat, budiž bez výhrad propuštěn.

Kam dál