Oxid Kiwičelý aneb Kw2O7 !

Pět nejzoufalejších chvílí mého života...

31. ledna 2012 v 20:35 | Kiwi |  Názory a zamyšlení
No dobře, bude to spíš pět nejzoufalejších chvílí, na jeké si Kiwi zrovna vzpomněla, protože má kvečeru vygumovanou hlavu a moc se jí nechce myslet. Nečekejte nic světoborného, jen takové nesmělé zamyšleníčko...

1) Když vidím člověka, kterého mám ráda, jak mě ignoruje - V takových chvílích se mi chce buď brečet nebo řvát vzteky. Nikdy totiž nevím, co jsem mu, sakra, zase udělala, že si mě nevšímá. Nevím, jestli jsem ho nějakým způsobem rozčílila, otrávila nebo omrzela. Ještě lepší je, když to dělá s vědomím, že mě chce nas**t... Nebo spíš vyprovokovat, abych přilezla po kolenou a prosila, ať se se mnou zase začne bavit. Měla bych ho pak poslat do pr**le... Jenomže to bych neudělala. Btw, jedná se tu o několik různých lidí, být nějaký člověk tak hrozný, že by měl všechny tyhle vlastnosti, už bych to s ním dávno skoncovala. ;-)

2) Když mě rodiče nechápou - Zdá se to být malicherný problém, ale je to tak. V tu chvíli bývám obvykle zoufalá, naštvaná, připadám si jako nejnepochopenější člověk na světě. Protože když mě nechápou vlastní rodiče, kdo potom? Obvykle to bývá tehdy, když přijdu s nějakým svým "puberťáckým" problémem(který mi ale v mém věku přijde hrozně velký, že) a chci ho řešit. Rodiče mluví tím tónem, který zní jako "jasně, chápu tě, jenom se mi svěř" , ale většinou se pod tím jen skrývá "jsi ještě malá hloupá holka, tvoje problémy bych chtěla mít" . Ano, to je taky jeden z mých nejzoufalejších okamžiků.

3) Když chci pomoci, ale bojím se - Tohle je nejspíš moje chyba. Mám si dodat odvahy a odhodlat se. Ale... prostě nedokážu přijít za svým nejlepším kámošem(který se mi taky docela dost líbí, jinak by nebyl důvod se bát), který má trojku z angličtiny, a vidím, jak je z toho nešťastný, a jen tak mu nabídnout doučování. Možná by to přijal, ale vzhledem k tomu, že já mám z angličtiny většinou dobré známky, myslím, že bych vypadala jako snobka, která jasně naznačuje, jak on je hrozně hloupý. To bude mnou. Za vším vidím něco postranního.

4) Těsně před... - Doplťe si, co chcete. Před úrazem, před odmítnutím, před posměchem. Člověk už potom má jen takové pocity "vím, že se to stane, ale nedokážu tomu zabránit" . Tak jenom čekáte na tu bolest. Takže čekáte, až se tak strašně praštíte do hlavy, že vám to vyrazí dech a bude pro vás muset přijet sanitka, čekáte, až vaše kýžená nejlepší kamarádka se svraštělým obočím oznámí, že opět nemůže jít s vámi do bazénu, čekáte, až se skupina postávající před šatnami začne smát, kdykoliv půjdete kolem ruku v ruce se svým klukem. To je taky zoufalství.

5) Při písemce ve škole - Tam je toho víc. Například, když v hloubi duše víte, že jste se právě tohle nejvíc snažili nabiflovat si do hlavy, ale zrovna teď si za nic na světě nemůžete vzpomenout. Nebo když při matematice víte, že můžete používat kalkulačku, ale nemáte ji, mobil použít nesmíte, a vaše pedantská sousedka kdykoliv, když na ni promluvíte, udělá pšššt. A nebo při češtině, když píšete diktát, a vám dopíše propiska zrovna v ten moment, kdy kantor stojí se založenýma rokuama za vámi, a každý, kdo promluví, musí odevzdat písemku a odejít s pětkou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angi Angi | Web | 2. února 2012 v 1:55 | Reagovat

1) jo to chápu.. kvůli tomu jsem se taky nedávno pohádala se zoey a dneska znovu a tak skoncovala s přátelstvím.. :( nesnášim když lidi ti pcou pořád jejich problémy a jak mile jim o nečem řekneš ty tak na tebe uplně serou a ignorujou :(

2)rodiče by tě měli vždy chápat, věřit a povzbuzovat...je pravda že tu vždycky jsou přátelé..ale nad rodičovskou péči a jejich pochopení prostě není... :(

3) myslím že je to spíš stydlivost když říkáš že se ti líbí..každopádně nabídnout pomoc není nic snobského...neuděláš nic s tím že něco umíš líp, ale díky tomu můžeš ostatním lidem pomoct to umět taky tak ^^

4) naprosto rozumím..v posledních dnech toho mám taky na psychiku moc a už jen čekám kdy přijde další rána..nejdřív debilní tetička a její keci, pak ubrečená máma kvůli debilnímu bratranci, potom mi umře myš a dvakrát se pohádám se zoey a už z toho beru prášky na nervy a jsem objednaná k psychiatrovi... -.- jen čekám co bude dál...občas život umí být krutej ale jednou to všechno skončit musí a tak je lepší neřekat to bude tesně před..ale co bude za pár let..

5) oj to jsou hodně špatný momenty...co se písemky v češtině týče..dycky se můžeš přihlácit bo se rovnou otočit na učitele a říct že ti dopsala propiska...kvůli tomu ti pětku dát nemůže a pokud jo, hned si jít stěžovat...takovouhle krávu máme na občanku a kolik lidí si už šlo stěžovat..a jinak...vždy tahák pomůže..nebo si věci zapamatovat podle něčeho aby sis to opravdu pamatovala...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama